Konéééc

Víte co? Mám hrozně ráda akce v knihovně, fakt moc. Baví mě příprava i průběh, těší mě účast, zájem dětí i dospělých, to nadšení v očích, které lze občas zahlédnout. Ale taky jsem hrozně ráda, že už školní rok končí a nanovo začínáme až po prázdninách. Červen byl ve všech ohledech velmi náročný a v sobotu to vyvrcholilo. Muzejní noc. I u nás v knihovně. Paráda. Zástupy lidí, hromady dětí, šum, legrace a kostýmy. Byla jsem za bílou paní. Poletovala jsem si knihovnou v dlouhé sukni, rozevláté haleně, s čepicí na hlavě a vlajícím závojem, v botách, z nichž mě bolí nohy už po prvních deseti minutách. Byla jsem tam od čtyř odpoledne do jedné do noci. Pekelně mě bolely, nožky moje malinký. Byla jsem se přeptat Pacholátka, co bílý paní dělaj, když je bolí nožičky a nevěděl. Prej je asi nebolej. Ale malý čarodějnice si je ráchaj ve studánce se studenou vodou. Moc se mi nechtělo měnit břeh studánky za vltavské nábřeží a smáčet v té špíně nohy, tak se mi dostalo jiné útěchy. Čokoládu, Margotku a gumový medvědy tam u sebe měli a Pacholíček byl tak laskav, že ani moc neprotáčel oči vzhůru, když jsem jim tam chodila užírat každou hodinu.
Chtěla jsem se mu nějak odměnit, ale nějak se mu výsledek mé činnosti moc nelíbil a mám zakázáno o tom mluvit. Což je škoda, protože by vás to jistě pobavilo, ale takové věci se prý nezveřejňují a tak vám to říct nemůžu. Ačkoliv nevím, zda tímto popisem nepopisem nenadělám víc škody než užitlku, ale přeci nepůjdu proti Pacholíčkově vůli a neřeknu něco, co nesmím. Takže to nevíte a jen si můžete představovat, jaké nepřístojnosti jsme tam prováděli ;-)