Králíček nám už od jara sliboval výlet do Děčína, do zolo a botanické zahrady. Jako jediný termín, který vyhovuje nám všem bez rozdílu, byl zvolen 17. listopad. Odpoledne 16. listopadu nám Muminek rozeslal komiks bez obrázků o tom, jak asi skončí muminci, kteří den před odjezdem výlet zruší. Hlavičku jsme mu neutrhli, leč je možné, že jen proto, že jsme se ještě neviděli.
My ostatní (ET, Aknezob, Pacholíček, Králíček) jsme se slezli téměř na čas na nádraží, Pacholíček nám asi čtyřicetkrát nabídl zakoupení minerálky bez bublinek pro případ, že bychom spadli do louže a neměli se čím umýt. Ve vláčku jsme snědli co se dalo, abychom ulehčili svým batůžkům. Pacholíček nám napekl dvoubarevný piškot s krémem a čokoládou, byl skvělý a neodradily nás ani ty hrůzostrašné historky, který provázely jeho vznik.
Děčínská zoo leží na skvostném kopci nad městem, odkud musí být parádní vyhlídka. Bohužel jsme ji příliš nemohli ocenit, protože se vše ztrácelo v mlze a dešti.
Zvláštní schopností našeho knihovnického kroužku je plánování výletů na dny s nejotřesnějším počasím v roce. Je krásně a svítí sluníčko? Jsme doma a učíme se, jsme u rodičů, máme domluvenou brigádu. Ale zato:
Je v létě sotva 20°C, zataženo, fouká? Jdeme se koupat.
Je všude namrzlo a můžete se zabít i na rovince? My se zaručeně škrábeme na nějaký strmý kopec plný sněhu, ledu a kluzkého namrzlého listí a kamení.
Prší, fouká, psa by ven nevyhnal? Tak to my určitě sedíme ve vlaku a jedem na nějaký celodenní výlet, pokud možno dlouhou dobu lesem mimo civilizaci, abychom se nemohli na každém kroku schovávat po kavárnách a hospodách.
Cestou na kopec jsme se s Pacholíčkem trošku dohadovali o vhodné pracovní náplni a efektivním využití pracovní doby, zatímco ti dva další se v jednom kuse zastavovali u nějakých koček za ploty a povídali si s nimi, snažili jsme se nezabít se na strmém dlážděném mokrém kopci a diskutovali o vhodnosti cyklistické dopravy v těchto místech. (Já bych se tam bála na čtyřech kolech, natož na dvou. Ani za nic.)
Drobné postřehy ze ZOO:
- velmi přátelská k dětem, spousta interaktivních záležitostí a hracích míst, většina bohužel mokrá, kluzká a proto obvykle nepoužitelná
- skvělá dětská zoo - možnost vlézt si do výběhu ke kozám a ovcím, krmit je, hladit je, hrát si s nimi
- Lezu do výběhu, kozy a ovce schované před deštěm přibíhají. Mazlíme se. Přichází Králíček s Aknezob. Kupují jim granulky. Hladíme, krmíme.
- Pootevřenými vrátky kozy vbíhají do meziprostoru mezi výběhem a chodníkem. Snažíme se je na další granule nalákat zpět. Kozy jsou neuvěřitelně žravé a strkají tlamy rovnou do automatu. Aknezob statečně kozy odstrkuje, loví granule a pokračuje v lákání.
- Zavřenými vrátky, které se otevírají pouze dovnitř (!!!) vybíhá jedna koza na chodník. Vzápětí za ní vybíhá druhá. Odbíhají kolem svého výběhu pryč.
- Uprchlíci se zastavují u levhartí klece. Jsou za řetězem, kam návštěvníci nemají vstupovat. Odhryzávám kousky jablka, lákám kozy k řetězu. Nejsou blbé a odbíhají až za klec pást se na čerstvé trávě. Aknezob vzdává lákání, jde hledat odborníky.
- Přivolaný chovatel se k nám šine ležérním krokem, prý se to stává. Přitáhne kozy k řetězu. Na okousané kusy jablka lákám kozy zpět.
- Dostáváme se až k výběhu, jablko i kusy jim házím dovnitř, nebohé chudinky za ním vesele vbíhají a pozbývají lehce nabyté svobody.
- Pacholíček celou akci bez hnutí brvy fotodokumentuje.
- spousty krásných ptáků - legrační papoušci v pavilónu, půvabné sovy, vznešení dravci. Mám ptáky čím dál tím raději, v zoo u nich trávím spousty času.
- jedinečná příležitost vidět zblízka zvířata, která u nás žijí, ale normálně je nepotkáte. Taková ta, co jsou v pražské zoo až v zadní, méně populární části a kvůli dětem chtivým slonů, žiraf, opicí, tramvajek, poníků, lanovek, párků v rohlíku, zmrzliny a hřišť se k nim nikdy v životě nepodíváte. Rys, liška, vlci, divočáci a další. Vlci byli překrásní, u těch bych strávila další hodiny.
- spousty zvláštních zvířat se zvláštními jmény a zvláštního vzhledu, které vůbec neznám, nikdy jsem o nich neslyšela a moc se mi líbili
- množství kočkovitých šelem, u kterých se Aknezobka s Králíčkem dlouhé minuty rozplývali blahem, já se slovy hmm, kočka, hezká a jednou fotkou odcházela k další kleci, Pacholíček se smál mému přístupu a protáčeje očka vzhůru obvykle odcházel se mnou.
- díky odpornému počasí máme celou zoo téměř jen pro sebe, o návštěvníka po celou dobu prohlídky skoro nezavadíme a je to úžasné
Vyhlídku jsme ani po zoo nevzdali, a tak jsme se po mokré cestě vydali ještě kousek vzhůru. Přesně podle původního předpokladu nebylo vůbec nic vidět. Cesta dolů byla strastiplná, mokré listí, strmé přírodní kamenné schody a nefunkční zábradlí nám připravili nejeden vtipný zážitek.
Zapluli jsme do první restaurace, usadili se u okýnka s výhledem do trati, snědli skoro všechno co tam měli a s plnými bříšky se vydali vstříc botanické zahradě, kterou v Děčíně nikdo nezná. Cestou necestou jsme po páté hodině večerní dopluli na druhý konec města, před branu. Měli do tří. Silnicí nesilnicí jsme pluli zase zpět do centra. Pohled na jízdní řád nám potvrdil, že je vhodné zaplouti ještě do příjemné kavárničky, tentokráte doslovně, neb byla z polovičky na lodi. Dortíky prý měli skvostné, špenátovou palačinku dokonalou.
I přes půldenní remcání se nakonec kluci nechali přemluvit, abychom si zahráli ve vlaku nějakou hru a nakonec je to tak nadchlo, že byli ochotni hrát nejen celou hodinu a tři čtvrtě cestou, ale pokračovat ještě z Masarykova nádraží pěšky na Muzeum, abychom si mohli několik dalších kol zahrát.
Krásný výlet, moc se mi to líbilo.
A navrch jednoho krásného sambara skvrnitého, takhle po nás loupal očičkama.
