Když si velcí zase můžou hrát

Zažila jsem v kolotoči školních a pracovních povinností dva naprosto parádní dny. Prvopříčinou všeho uplynulého bylo kupodivu studium irského bakaláře na naší škole, čtenářům tohoto blogu důvěrně známé :-) Už v říjnu jsme se zapisovali na volitelné předměty a mně se i přes menší komplikace podařilo dostat se do kurzu Teambuilding and Creativity, česky v programu studia vedené jako Rozvoj tvořivého myšlení alias RTV. Již z názvu je jasné, že jde o kurz veskrze zábavný, jehož základy nestojí na teorii a učení, ale spíše na ochotě uvolnit se, hrát si, tvořit, objevovat nové a nebát se blbnout zase jako malá děcka.
Strávili jsme dva neskutečně náročné dny, od rána do večera nabité tvořivými, pohybovými, přemýšlecími i všelijakými jinými aktivitami, přestávky čítaly maximálně deset minut a byly určeny skutečně jen na napití, vyčůrání (pro kuřáky na doplnění nutného nikotinu do těla) a jedeme hned dál. Bolí mě úplně celý člověk, nejvíc ty svaly, o nichž jsem ani netušila, že je mám, jsem psychicky vyždímaná jako citron, ale stálo to za to. Tak fajnově jsem se už dlouho necítila. Pořádně si zablbnout jako malé děti, běhat celý den jako o život po louce až do vyplivnutí duše, spoléhat se na členy svého týmu a dát jim bezmeznou důvěru, že vás neupustí z jedenapůl metrové výšky páteří rovnou do trávy, smát se, křičet, skákat, dát naplno najevo své emoce a třeba se i pořádně pohádat... to vše nám hrozně moc pomohlo uvolnit napětí, zbavit se všeho městského nahromaděného stresu a celý kurz si do posledního detailu užít.
A co že jsme vlastně dělali? Výčet a popis akcí by zabral několik hodin psaní a stejně by to nebylo ono, tak jen stručně. Během dvou dnů jsem se proměnila v jeden z obratlů hadí páteře, v tělo parního válce,  stala se číslem 51, poznamenala svou malbou několik triček, zahrála jsem si na EKOmodelku a bosky obalena v krepovém papíru, igelitu a listí, ozdobena kůrou, plátky jablek, pampeliškami, třešněmi a břečťanem, opřena o praktickou elegantní hůlku zakončenou efektním kloboučkem houby, jsem se před zraky odborné poroty i četného obecenstva promenádovala po ledově vychlazené podlaze, s dražebním číslem 15 jsem si vybojovala dvě umělecky ztvárněná trička, díky obrovskému sebeovládání a podpoře týmu jsem 7 minut udržela upažené ruce, dostalo se mi té cti podílet se na stavbě nejkrásnější, bohužel však nepříliš stabilní opičí věže, na momentkových fotografiích jsem se proměnila v letadlo a závodního běžce, dvakrát jsem byla donucena zpevnit se jako pravítko a byla prostrčena super pavoučí sítí, při kteréžto akci jsem opět vydala chladu všanc svá chodidla (ranní rosa, trávník, cca 14 stupňů a půlhodinové stání naboso dokonale zamrazí nohy), zahřála jsem se ale při psaní netechnické esemesky (150ti znaková sms, každý znak musíte osobně donést na displej, to vše v co nejkratším čase na vzdálenost cca 30ti metrů - ale střídali jsme se, rozhodně jsem to neodběhala sama, to byste mi ani nevěřili, že? :-), rozmotala jsem se v zamotaném gordickém uzlu a jako bonbónek na závěr jsem si střihla úvodní roli cikánsky vymóděné vědmy v námi natáčeném Lešanském eposu.
Z kurzu jsem si odnesla kůrový náhrdelník vyrobený pro příležitost EKOpřehlídky, žirafku získanou za 3. místo v téže aktivitě, Delissu za 2. místo našeho týmu v celkovém hodnocení kurzu RTV (celkem ze dvou týmů :-)) a spoustu zážitků a vzpomínek, které se nedají ani popsat.
Máme slíbené CD s fotkami a DVD s filmy, až je dostanem, určitě sem nějaké hodím, protože minimálně naše masky, pokřiky, únava i  nadšení za zveřejnění stojí.

Na ochutnávku alespoň obrázek Caesara, pesana o velikosti odrostlejšího medvědího mláděte, který patřil majiteli penzionu kde jsme bydleli a který byl v celém přízemí penzionu cítit i když tam nebyl.