Dlouho očekávaný a plánovaný výlet do Vídně je za námi. S hordou dalších milých knihovníků (jak taky jinak v poslední době:-) jsme se vypravili obdivovat dílo úžasného Vincenta van Gogha. Zážitek veskrze zajímavý. To, že výletu předcházela narozeninová knihovnická oslava, z níž jsem se vrátila v jednu v noci, by nebylo na překážku, pokud bych nemusela ve tři v noci vstávat. Dvě hodiny spánku nejsou občerstvující, sladké, klidné ani veselé. Vřele nedoporučuju. Přesto jsem se ve tři donutila vstát, umýt, obléct, dobalit zbytek věcí, přichystat svačinku a ve 3.50 opustit příjemně vytopený byt do mrazivého rána vstříc novým zážitkům. Poněvadž mám lehkou fobii z vlakových nádraží a především hledání správných nástupišť, vlaků, vagonů a kupé, donutila jsem Aknezobku sejít se již před pokladnami. Dorazila s plnou krabicí citronových muffinků, čímž nám poměrně dost zvedla unavená víčka a potěšila naše scvrklé žaludky. Cesta ubíhala příjemným klábosením o všem možném, trefováním se do živých cílů některých z účastníků naší výpravy a častými výbuchy smíchu. (Složení 1 muž - milý náš Smolíček Pacholíček a 4 ženy - já, Aknezobka, Šklíba a Greta vyznívalo často silně v mužský neprospěch a Pacholíček to schytal za všechny muže světa. Nesl to poměrně statečně.)
Před Albertinou jsme si vystáli dlóóóuhatánskou frontu, abychom se s další tisícovkou Čechů mohli tlačit v přeplněných sálech a poslouchat zasvěcené komentáře našich odborníků přes umění. Žádná jiná země se určitě nemůže pochlubit takovým počtem kunsthistoriků na metr čtvereční jako my. Celou prohlídku jsem se držela v blízkosti dvou mých spoluvýletníku, ani ne tak obávajíc se, že bych se mohla ztratit, jako spíš aby mě měl kdo zvednout, až sebou šlehnu o zem. Vydržela jsem ale až do konce a několikeré pokusy o mdloby jsem ustála a rozdýchala.
Zbytek dne jsme strávili poletováním po Vídni, popíjením kávy (to ti ostatní, já si dala tradičně IceTea) a požíráním Sachru, blouděním křivolakými uličkami a popichováním Pacholíčka (já jsem se většinou zdržela, protože jsem hodná holka).
Ani v hostelu se nám nestalo nic děsivého, Aknezobka zklamaně prohodila, že je tam moc čisto a že tohle nebude vůbec žádnej hnusnej hostelovej zážitek :-) Ostatní chtěli jít asi v sedm hodin spát (protože jsou už děsně starý), ale já a mé nezdolné mládí jsme je ukecali a vydrželi až do desíti.
V pondělí jsme opět vyrazili do ruchu velkoměsta, jenom párkrát jsme zmokli, ani jednou jsme nezabloudili, byla nám děsná zima a mé děsně staré kamarády v jednom kuse něco bolelo :-))) Za to jsme si ale dopodrobna prohlédli Stephansdom, prošli jsme se městem, obhlédli radnici, adventní trhy, parlament, několik kostelů i úžasná díla Friedricha Stotwassera, alias Friedensreicha Hundertwassera a zalili své zmrzlé útroby vídeňskou kávičkou (já čajem, jak jinak).
Zcela uchození, uvláčení a tak nějak otupělí jsme nasedli každý do svého kupé ve vláčku (o veselé rezervaci jízdenek, kdy nás systém rozesadil každého do jiného kupé a mě do zcela jiného vagónu, jsem se myslím už rozepisovala dříve) a zpracovávali zážitky uplynulých dnů o samotě.
Já jsem ze všeho nějaká unavená a těžko se mi dýchá, ale jinak se mi ve Vídni moc líbilo.
Až se zas knihovníci budou někam chystat, ráda se přídám. Slyšíte? Jedu taky, jestli mě teda vezmete :-)
Takhle jsme si papkali...