Et | Kouzelné nedělní odpoledne

Navrhla jsem v průběhu týdne Petře, zda-li by si nechtěla jít zase zahrát na Palubu. Dobře mi tak!
Vyrazily jsme dnes. Přišly jsme, žádný zápach z pečených toustů, žádní uječení lidé, jen dědeček poklidně hrající s vnukem jakousi vesmírnou blbárnu. Vypadalo to na prima odpoledne. Hned zpočátku nás pán za pultem zaskočil, poněvadž v nabídce nebyly dvě hry, které jsme měly dopředu naplánované, ale žádný problém. Péťa zná Poštovního kurýra, vysvětlí mi jej a budem hrát. Okej. Do této chvíle vypadalo všechno slibně. Rozhodily jsme hrací plán, roztřídily kartičky a Petra se jala vysvětlovat mi princip hry. V tom okamžiku vstoupili do hrací místnosti dva chlapci. Zastavili se u nás, a prý jestli by si mohli zahrát s námi. Od této chvíle přestalo vypadat všechno slibně.
V podstatě jsme byly s Petrou jen loutkami v jejich dokonalé hře. Sem tam jsme si hodily kostičkou, občas nám bylo umožněno svobodně si vybrat kartičku dle vlastního uvážení a rozhodně nebylo počítáno s tím, že bychom snad náhodou hrály s nějakým cílem. Když mě jeden z nich oslovil jako tu, co stejně neví co dělá, pomyslela jsem si něco o idiotovi, nevychovaném spratkovi a v duchu jsem ho poslala do patřičných míst. Fajn, hry tohohle typu mi moc nejdou, neumím příliš taktizovat ani plánovat své kroky o patnáct tahů dopředu a zároveň ještě kazit soupeřům hru. Přesto je ale hraju ráda. Abych se pobavila, abychom se zasmáli, popovídali si, užili si prima odpoledne... Od toho hry přeci jsou, nebo mi snad něco uniklo??? Kluci jako běsní sbírali kartičky (to, že se kartičky vyplatí sbírat jsem pochopila asi tak tři kola před koncem. Budiž mi ale k dobru, že nám o tom pravděpodobně vůbec neřekli), hamounili zásoby materiálu, množili svůj kmen jako o život a já se jen tiše bavila, občas se šklebila na Péťu a těšila se, až to skončí. Závěrečné vyhodnocení provedli hoši bleskově a jen sobě, protože "to je stejně jasný, že vyhraje jeden z nás".
Beze jakéhokoliv slova díku či rozloučení se přesunuli k vedlejšímu stolu, aby zde rozehráli další šílenou partii, my jsme s Péťou uklidily a odebraly se raději domů. Já jsem se děsně smála už ode dveří. Petra si až do průchodu na ulici mumlala ještě chvilku to vydržím, ještě to vydržím, chvilku to ještě vydržím, aby za rohem dala průchod svým emocím a velmi hlasitě zaječela. IDIOTI JEDNI!!! Ale zas jsme se měly čemu smát celou cestu do Alberta.
No, takže tak. Poučení pro příště - na Palubu už pouze ve větší skupině, případně se bránit jakýmkoliv pokusům o družení se. (Pokud by to tedy nebyli Fanda a Jiří z Deskohraní, to byli aspoň zábavní společníci, kterým nevadilo, že k pochopení pravidel většina lidí pořebuje více deset vteřin, já pravidla pobírám až tak v druhé třetině hry a přesto byli ochotní s někým takovým hrát dva dny v kuse.)