Doba si žádá asertivitu

Obědvám si tak v kanceláři, když tu zazoní telefon
- Dobrý den, u telefonu ten a ten, mluvím se slečnou tou a tou?
- Mno, ano, to jsem já. Jak vám můžu pomoci?

Ne, nebudu přepisovat celý rozhovor, ale aspoň ve zkratce, pobavilo mě to i šokovalo zároveň. Jeden autor dětské knihy, kterou jsem lektorovala, se domákl, že se mi líbila a že ji v knihovně máme v mnoha exemplářích a napadlo ho, že když se nám teda tak líbila, jestli bychom mu ji nemohli nominovat na jednu literární cenu. Udělal by to sám, ale jako autor nemůže a nakladatel mu ji nominovat nechce. A tak ho napadlo, jestli by to teda nemohla udělat knihovna...

Záměrně nechci psát o jakou knihu, autora ani cenu se jedná, jde mi jen o princip. Byli byste schopni někam nominovat své vlastní dílo? Nemělo by takové rozhodnutí padnout od někoho nezávislého, komu se daná kniha nebo cokoliv jiného natolik líbilo, že si myslí, že by si to nějakou cenu zasloužilo? Měli byste tolik drzosti (nebo tomu můžeme říkat asertivita, sebevědomí, jak chcete), abyste někomu něco takového navrhli?

Intenzivně sleduju server Čítárny.cz, který se věnuje (nejen) literatuře pro děti a mládež. Některé články redakce se mi zdají až příliš kritické a vyšponované, vyhnané do extrémů, ale s šéfredaktorem Mikem Hermanem musím souhlasit, co se českých literárních cen týče. Nemají absolutně žádnou vypovídací hodnotu. Obvykle je to o přerozdělování titulů mezi kamarády a když už náhodou nějaký autor napíše něco pořádného, nenominují ho do dvou soutěží najednou, protože v té jedné už přeci vyhrál, tak nač by měl získat ještě nějakou jinou cenu?

Přesně to se totiž stalo minulý rok s výbornou knihou Ivy Procházkové Nazí. Podle mého je to nejlepší současná česká autorka pro mládež a napsala další skvělou knihu. Obdržela za ni Magnesii Literu, nicméně na Zlatou stuhu ji pro jistotu ani nenominovali, prý než ji cenit dvakrát, raději dají prostor někomu jinému. Prima způsob.