Ou hepy dej

Taky máte někdy den, kdy jde všechno od rána tak pěkně od ruky? Ráno vám ve třičtvrtě na šest zazvoní budík, vy ho típnete s tím, že si ještě pět minut poležíte a když otevřete oči, je najednou čtvrt na sedm a vy totálně nestíháte. Jednou rukou žehlíte sukni (ve které kdybyste se neváleli celý večer v křesle, nemuseli byste ji vůbec žehlit), druhou rukou do sebe cpete pět piškot a hltavě je zapíjíte několika loky ledového džusu, takže se zákonitě hned zakuckáte a téměř si poplivete vyžehlenou sukni. Při žehlení si v jednom kuse opakujete, dát lektorovací knihy do batohu, dát lektorovací knihy do batohu. Pak stojíte v koupelně, rychlostí blesku si čistíte zuby, snažíte se přitom držet si druhou rukou vlasy, aby vám je nezdobila zubní pasta, protože na hledání gumičky a sponky fakt není čas. Při čištění zubů si vzpomenete na lektorovací knihy, které stále nejsou v batohu. Opakujete si onu formulku v duchu do zblbnutí. Vracíte se do pokoje a potmě hledáte ve skříni silonky, protože jste zapomněli, že sestra už není doma a klidně si můžete rozsvítit. Vracíte se do kuchyně, abyste si sbalili něco k obědu. Vaše drahá maminka vám jídlo naštěstí připravila až pod nos, takže stačí strčit do batohu. Když házíte krabičky do útrob zavazadla, zrak vám padne na lektorovací knihy, vesele si ležící na stole. Výborně, ještě že jste na ně nezapomněli, že? Přihazujete do batohu i knihy, pro jistotu do jiné kapsy, neboť řízek otištěný na titulní straně byste moc neocenili, stejně jako fakt, že byste museli zakoupit nová Terčina bláznivá dobrodružství a tato stávající nejlépe spálit, protože s takovou knihou je to to nejmoudřejší, co můžete udělat. Vracíte se do koupelny a snažíte se pomocí pudru a podkladového krému přemalovat ksicht na obličej. Nedaří se. Na řasenku, stíny a další vymoženosti moderní kosmetiky nemáte čas a tak svůj pokus zkrášlit se zoufale vzdáváte. Zajímavé je, že pudr ve spojení s krémem na obličeji není vůbec vidět, zato rukou se drží vytrvale. Vracíte se do pokoje pro batoh, cestou si navlékáte svetr a ve chvíli, kdy potkáte zrcadlo se leknete sami sebe. Nevěříte, co dokáže jeden svetr a statická energie. Už v kabátě si češete zelektrizované vlasy, ačkoliv víte, že to nemá naprosto žádný smysl. Od dveří se vracíte do koupelny a hrabete ve skříňce pro náušnice a náhrdelník. Obé si nasazujete za chůze a ve výtahu. Vyjdete ven a čeká vás překvápko. Prší. Snažíte se zmenšit zpoždění rychlou chůzí. Kapky odstřikující od vašich bot dopadají na silonky. Zjišťujete, že nejen že vás celou zasviní, navíc také dost studí. Ujíždí vám autobus, ani se jej nesnažíte doběhnout, obvykle jich jezdí několik za sebou. Obvykle neznamená vždy. Obvykle znamená ve chvíli, kdy to nepotřebujete. Ve chvíli, kdy spěcháte, nikdy nic nejede. V metru se vám škodolibě zavřou dveře prvního vagonu těsně před nosem. Projdete se tedy do druhé třetiny nástupiště, kde budete potřebovat přestoupit na "áčko". S příjezdem soupravy zpozorujete uvnitř muže nemytého vzhledu. Sedí na vaší oblíbené sedačce. Zrychleně se přesouváte i za cenu mačkanice a zpoždění při přestupu do druhé části vagonu, neboť pach šířící se okolo oné osoby by vám mohl cestou způsobit značné obtíže. Zhruba v polovině cesty zjišťujete, že ta decka džusu ráno rozhodně nebyla dostačujícím množstvím tekutiny, kterou jste zvyklí v tuto ranní dobu mít již v sobě a trochu se vám točí hlava. Áčko vám samozřejmě ujede. Schody na výstupní stanici blokují dvě rozložité dámy a není možné vyběhnout je jako jindy, musíte spořádaně čekat, až vás milostivě vyvezou na povrch zemský. V práci jste jako první.
A já se ptám, jak je tohle možné???