Bít či nebít, to je to, oč tu běží

Anežku má člověk v životě většinou jen jednu, to říkal už pan Nágl. Já mám jen jednu sestru. V naprosté většině mého života jsem ji měla a mám moc ráda. Jsou však chvíle, kdy bych ji zabila. Například když mi bez dovolení či aspoň oznámení tahá moje oblečení.
Nedávno jsem si koupila krásné nové tričko. Bílé, s veselými barevnými proužky, s límečkem a z hrozně příjemného materiálu. Ještě ani jednou jsem ho neměla na sobě a už je zničené. Má nejdražší sestra si jej minulý týden vypůjčila - bez mého vědomí, jak jinak - trošku ho ponosila a od úterý mi každý večer slibovala, že mi jej ráno vypere, abych si jej tedy milostivě také mohla vzít.
Dnes mi do práce přišel mail tohoto znění:

prosimte musim Ti neco rict...Predem Te zadam, aby si me nezabijela...Opravdu moc moc moc prosim...
Stala se takova vec a ty me stejne zabijes, takze Ti to asi ani nebudu psat...No staci kdyz napisu, ze jsem dneska prala a uz dal pochopis ze?
No ja to radsi rozepisu...Ja prala a trosku obarvovala na modro a tak jsem hned bezela pro odbarvovac na pradlo omylem obarvene a ono se to krasne jako ta barva vratila, ovsem ty puvodni prouzky nejak asi zmenily barvu...Neeeeeeeeeeeeee nezabijej me prosiiiim. Jako ja si totiz nepamatuju, jakou barvu mely predtim, ale pripadaj mi nejaky jiny...Neeeee prosiiiim, au to boli, boli,....

Bílá je opravdu bílá. Proužky opravdu změnily barvu a jejich odstín nyní vypadá, jako by tričko bylo několik dlouhých let nošené na přímém slunci.
Nezabila jsem ji, ani jí nijak fyzicky neublížila, ačkoliv chuť tu byla. Ale prostě, sestru má člověk v životě většinou jen jednu...