Hlad a chlad aneb Ale je tady krásně, žejo?

Tak jsem s mou nejdražší kolegyní Péťou podnikla prodloužený víkend do Lužických hor. Co na tom, že jsem ještě neměla nárok na dovolenou a z mé strany šlo o akci naprosto neplánovanou a ryze spontánní. Ve středu se mě Petra zeptala jestli bych jela, domluvila mi tu dovolenou na pátek a ve čtvrtek jsme jely. Měla jsem maličko strach, že mě po desaterém ujištění, že mám zimní bundu i zubní pastu zabije, ale bylo to absolutně SKVĚLÉ.

Zábava se začala rozjíždět už od počátku. Koupily jsme si na tu dalekou cestu bagety, abychom tu hodinu v autobusu přežily, bez zvuku jsme sledovaly české a slovenské videoklipy (bez zvuku proto, že při takových peckách jako Šárka Vaňková by nám ani ty bagety nemusely zajistit přežití), cpaly se Diskito Hvězdičkama a Péťa mi povídala o krásách českého kraje, které jsme zrovna míjely. Hrůza, jaké má znalosti. Každý kopec pojmenuje, ví o každé díře ve skále a naprosto bez problémů rozhazuje rukama na všechny světové strany při zmínkách o nějakých městech. Já vím, kde leží Praha, Brno, Olomouc České Budějovice a několik málo dalších měst a sedím vedle chodícího atlasu České republiky. Nu tedy dobrá.
V Jablonném jsme vystoupily z autobusu. Na mou otázku, jak najdeme ten penzion, Péťa odpověděla: "Půjdeme za davem". Z autobusu s námi vystoupila jen jedna paní, pro kterou v mžiku přijelo auto, ta nasedla a odfrčela. Zůstaly jsme na hlavní silnici samy. No hlavně že můžem jít s tím davem :-)
Petra byla ale jako správný turista skvěle informovaná a s jejím orientačním smyslem by člověk nezabloudil ani v nákupním centru Chodov. I ubytovaly jsme se v penzionu na náměstí. Zvenku vypadal krásně, i uvnitř. Venku byla dost zima a světe div se, i uvnitř. Domnívám se, že venkovní teplota se mnohdy příliš nelišila od té vnitřní.

Další šok našeho ubytování nastal při setkání s panem domácím, majitelem, vedoucím či co to bylo. Mě díkybohu zásadně míjel pohledem, zato k Petře se vždy vrhal s halasným Dobrý den, paní M....ová (to jako abych Pétě dopřála aspoň jakýs takýs pocit soukromí, ačkoliv můj blog stejně nikdo nečte, takže bych tam klíďo píďo mohla mrsknout příjmení v celé své kráse :-). Panu vedoucímu jsme se snažily vyhýbat, co to šlo. Taky kuchař byl dost dobrej. Oslovoval nás holky, stále se snažil zapříst s námi hovor, ale většinou jsme se jen zdvořile uculovaly a Petra mě sem tam zachránila nějakou zdvořilostní frází, protože mě se s ním moc bavit nechtělo. Ale vařit uměl skvěle, to se zas musí nechat!

Do Jablonného jsme ale jely hlavně kvůli výletům. První den jsme zvolily vycházku na Hvozd. (Ačkoliv pro délku trasy cca 20 km se už moc vycházka nehodí, že?) Maličko jsem se obávala, že cestu nepřežiji, protože tak dlouhou trasu už jsem velmi dlouho nešla, naposled asi tak před dvěma lety v Rakousku, ale to byla placka, přímo u hranic s Maďarskem a tam kopeček není kam oko dohlédne. Už první stoupání bylo poměrně veselé. Petra mě dopředu připravila na svou strategii nestačím-li s dechem, zastavuji se a obdivuji krajinu a tak jsme se každou chviličku se smrtí v očích a halasným ale je tady krásně, žejo kochaly okolím :-) Cestou na vrchol jsme malinko minuly modrou značku, kam jsme měly odbočit z červené a tak jsme se místo na rozhlednu dostaly k horské boudě, ale vzhledem k tomu, že stejně nebylo vidět lautr nic nám to ani moc nevadilo.

Aspoň jsme si mohly dát horkou polívku. Maličký zádrhel – bouda byla německá. Což o to, německy rozumím bez problémů, sice jsem už delší dobu nemluvila, ale nějak jsem objednávku vykoktala. Ale ta moje vybíravost. Miluju houby a všechny pokrmy z nich, ale k smrti nesnáším kulajdu. A v jídelním lístku bylo psáno cosi o krémové houbové polévce s něčím ze smetany. Zajímalo mě, co to jako je. Musím přiznat, že nebýt Petry, nepochopím, ačkoliv paní číšnice se snažila. Ono taky jak má člověk vysvětlit kopeček smetany na vrchu polévky, žejo. A já se tam snažila o nějaký knedlík, zavářku nebo co :-) Posilněné chutnou polévkou jsme se vydaly dále. Cesta do kopce byla náročná, z kopce však ještě daleko horší. Petruščino kolínko občas protestovalo a mě před pádem plnou parou po tlamičce dolů zachraňoval jen batůžek, který mě svou vahou spolehlivě táhl vzad. Musím přiznat, že posledních pár kilometrů po rovince už mě začínaly bolet nožky. S kňouravým Mami, mě bolí nožičky jsem u Petry nepochodila, vysloužila jsem si pohled Zmlkni a jdi, tak jsem zmlkla a šla :-)

Za odměnu jsem byla donucena dát si teplou večeři. Zde se musím zmínit o našich stravovacích zvyklostech. Péťa měla od rána rozmyšlené, co si dá k večeři a zhruba od deseti hodin dopoledne mě jemným nátlakem přesvědčovala, že si musím dát něco normálního s ní a že žádný těstovinový saláty ani palačinky nejsou večeře. Tak od tří hodin jsem měla zákaz konzumovat sušenky apod., protože bych nejedla :-)). Ale musím jí za to poděkovat, protože kuřecí nudličky s žampiony na víně bych si dala klidně ještě tak třikrát. Mňam.

V sobotu jsme vyrazily směr Kryštofovo údolí. Lehounce kýčovitá vesnička, domečky jak malované, nádherný kostelík a úžasné dětské hřiště. Poslední zmiňované jsme musely zkusit na vlastní kůži. Jsem ráda, že má někdo v dospělém věku také slabost pro houpačky. Na hřišti jsme potkaly naprosto výstavní kočičku. Vznešená, hrdá, veliká a krásná. Péťa se jí okamžitě zmocnila a byl to jediný okamžik, kdy mi dovolila namířit na sebe objektiv fotoaparátu. Potože to je ale kášná košiška, podývej se na ný, jaká je uostomioučká, no ty ši ale kuasavice, vyt?
Petruška má totiž zvláštní zvyk rozprávět se všemi tvory zvířecí říše. Bavily jsme se ponejvíce s kočičkami, ale povídaly jsme také s pejsky, pohovořily jsme s několika kravičkami, zastavily se na kus řeči u koz a Petra rozprávěla i s housenkou. Díkybohu jsme nevyvolávaly ducha mrtvé polní myšičky, abychom se i jí optaly, jak se vede.

Jináč má Péťa naprosto neskutečně živou a bohatou fantazii, takže mi celý víkend vyprávěla pohádky. Nejen před spaním v postýlce, ale i v lese, ve městě a kdekoliv jinde. Pohádky to byly opravdu různorodé, veselé, smutné, reálné, nereálné, strašidelné a hlavně dokonale zábavné. Jen pouhý výčet názvů pro ilustraci:
Hlad a chlad
O tom, jak princ Jeník k manželce přišel aneb Hra na lištičky
O rozzuřeném kamínku
O zednickém mistru Františkovi
Knihovnická pohádka O bezhlavé Evě
O kočičce z porcelánu
Jak se sluneční hodiny na radnici pohádaly s normálními hodinami na kostelní věži
Knihovnická pohádka byla dokonce ve verších a tak strašně jsem se u ní smála, že jsem si ji musela zapsat v plném znění. Vzhledem k nenadálé rozšířenosti mého blogu v řadách MKP ji zde pro jistotu nebudu publikovat, avšak zájemcům ráda povyprávím osobně nebo zašlu mailem :-)

Veršování nás také provázelo celý prodloužený víkend. Petra to dává za vinu mě, ale já prostě vím, že básnické střevo v ní dřímá bez ohledu na mou přítomnost či nepřítomnost. A veršovala opravdu stále, rým dokázala najít opravdu na jakoukoliv situaci a pohoršovala se, když jsem se v jednom kuse smála. Ale když se probouzíte a člověk vedle vás vstává se slovy Omrzlina ranní, ve spánku mi brání, tak se prostě rozřehtáte na celé kolo ať chcete nebo ne.
Mě zas postihlo zpívání pohádkových, večerníkových a jiných infantilních písní a popěvků, takže naše výpravy do lesů provázeli Čmelda s Brumdou co musí být do pěti doma, hajný co je lesa pán, dve malé blchy čo vošly do sprchy, lachtani co šli do kina a mnohé další pecky mého dětství. Zpětně se divím, že mě Petra neubila ani mi nijak fyzicky neublížila.

V neděli jsme vyrazily už jen na malou procházku na zámek Lemberk a odtud pápálálá domů. Lemberk byl moc hezký (především, protože tam bylo sucho a venku lilo jako z konve :-)) a nejvíc nás dostal bajkový sál. Něco takového jsem nikdy neviděla ani si pod tím názvem neuměla nic představit. Pokusím se ale svým neohrabaným způsobem onu místnost popsat. Zajímavý je na ní víceméně jen strop, díky kterému celý sál dostal název. Ten tvoří mám pocit asi 77 kazet, v nichž je v každé z nich vymalována jedna bajka podle Ezopa. Moc pěkná záležitost. Mě pak jako obvykle zaujala černá kuchyně. Ne že by mě vaření tak moc bavilo, ani bych netoužila kuchtit na otevřeném ohni v místnosti očouzené dočerna, ale nějak kuchyně na zámcích vždycky hrozně ráda obdivuji.

Z Lemberka nás čekala už jen cesta vláčkem do Liberce, kde jsme zas působily jako dvě blbky, protože na všech hodinách ve městě tam měli čas kolem třetí, my jsme měly asi deset minut před druhou a ve tři nám měl jet autobus. I pojaly jsme podezření, zda se náhodou tento víkend neměnil čas. To bysme totiž byly pěkně v háji. No samozřejmě že se neměnil a jen jim tam nefungují hodiny, ale zas jsem byla donucena jít se jak debil optat do obchodu :-)

Jinak se celý pobyt nesl v duchu veselém (alespoň tedy ze strany mé, nevím, jestli Péťa neměla v některých okamžicích vražedné myšlenky), velmi mrazivém (díky nevytopenosti našeho podkrovního ledového pokojíčku, kde jsme spaly pod jednou a půl dekou a peřinkou z dětské postýlky, v pyžamku, ponožkách a svetru), rýmovaném (z Petřiny strany šlo o verše, ze strany mé o nefalšovanou rýmu), občas záchvatovém (stíhaly nás záchvaty smíchu, hysterie, šílenství i dusivého kašle) a hlavně velmi zážitkovém.
Dneska mi Péťa slíbila, že mě zas někdy vezme vyvenčit, tak se už těším.