Et | Copak vypadám tak zoufale???

Dneska odpoledne jsem přišla z práce a bylo tak nádherně, že by byl skoro hřích sedět doma. Babí léto v plném proudu, sluníčko se snažilo co mohlo a já prostě musela ven. Bydlíme kousek od lesa, takže svou potřebu po kousku přírody můžu uspokojit téměř kdykoliv. I vyrazila jsem k rybníku.
Zrovna nedávno jsem přemýšlela, jestli mi vadí nějaké zvíře. Došla jsem k názoru, že mě nenapadá žádný tvor, jehož přítomnost by mi tak vadila, že by mě donutila opustit své místo. Samozřejmě do výčtu nezahrnuji šelmy a další zdraví a život ohrožující tvory :-) Možná jen myšky mi nejsou úplně sympatické, dospěla jsem ke konečné verzi. A zrovna dneska jsem se usadila na břehu rybníka, opřela se o strom a přemítala o životě, když tu se v rákosí začaly ozývat šustivé zvuky a vykukovat malé roztomilé hlavičky. Ani myšičky mi nevadí, jak jsem zjistila. Běhaly jen kousek ode mě, já jsem je pozorovala a byly fakt miloučké.
Když jsem se dost narozjímala o svém životě, rozhodla jsem se zvednout a pokračovat dál. V dálce za křovím se cosi mihlo a záhy se objevil člověk s čtyřnohým tvorem velikosti menšího nosorožce. Když se postavy přiblížily, ukázalo se, že jde tak o 35letého muže lehce zanedbaného vzhledu a jeho psa. Kolem nikde nikdo a muž na mě každou chvilku hleděl, ba přímo až zíral. Klid, je to jen chlap se psem. Po úvaze, že kdo má rád zvířata, nemůže být špatný člověk, jsem se rozhodla neutíkat zběsile směr sídliště. Když se naše cesty zkřížily, musely se automaticky setkat i naše pohledy. Onen muž se na mě s podivným úsměvem podíval a pozdravil mě. Já jako slušně vychovaná dívka milující bližního svého jsem odpověděla, před očima se mi promítly desítky scén z Kriminálky Las Vegas, Sběratelů kostí a Myšlenek zločince, několik obrázků znásilněných, zavražděných a rozčtvrcených či jinak zohavených dívek a udělalo se mi lehce mdlo. Pán se mě pak s úsměvem ptal, co že se v lese procházím tak sama, kdepak že mám přítele a jestli bych nešla na pivko. S díky jsem odmítla, cosi zamumlala a bez jediného pohledu zpět zrychlila krok. Díkybohu se už neobjevil. Lehce rozrušená jsem došla na dětské hřiště, usadila se na lavičku a po chvíli směrovala své kroky na cyklostezku. Sice tudy nerada chodím, protože tam projíždí jeden sportovní nadšenec na svém mučidle za druhým, ale dnes mě tak nějak ruch uklidňoval. Cestou jsem ještě nakrmila kozy trávou ostřicí, při jejím trhání jsem si asi lehce pořezala dlaně nebo si vyvolala nějakou alergickou reakci, protože mě příšerně pálí, ale ani mi to moc nevadí, hlavně když jsem se zbavila pana otrapy. Já asi podobné osoby doslova přitahuju. Nedávno mě na Budějovické zastavil prošedivělý padesátník s pořádným pivním mozolem, jestli prý mám přítele. Nemám, no a co? Zas tak zoufalá nejsem :-)