Tak jsem vylovila z tašky knížku, co jsem si v práci půjčila, že si jako budu číst, abych na to miminečko pořád nekoukala. Z bláta do louže. Volila jsem v knihovně něco oddechového, veselého a vybrala knihu Já a Agáta autorky Gabriely Chrastilové. Nejen že jsem nepřestala působit jako blázen, protože místo civění s přiblblým úsměvem na cizí dítě jsem se naprosto nefalšovaně smála a hryzala do jazyka, abych tlumila výbuchy smíchu. Navíc to ve mně ještě utvrdilo pocit, že děti jsou prostě skvělé. Knížku doporučuju, bezva relax, salvy uvolňujícího smíchu zaručeny, navíc autorka má bezvadný sloh a chvíle, kdy přirovnává péči o svou dceru k péči o kočky, kterých má doma požehnaně, patří k těm nejzábavnějším. S dětmi se prostě člověk nenudí.
Mimochodem, voní vám miminka? Já si k miminkům vždycky hrozně ráda "přičichám". Voní tím mlíčkem, dětským olejíčkem, miminkovským pracím práškem a hlavně takovou neidentifikovatelnou nádhernou vůní, typickou jen pro ně. Podle Petry je to prý úchylné, čichat k dětem. Ale já to dělala vždycky a nikdy mě ani nenapadlo, že by na tom mohlo být něco divného. Jako samozřejmě nečmuchám v cizích kočárcích, ale ke kamarádčině holčičce jsem si přivoněla pokaždé. A stejné to bylo i s dalšími prťátky mých známých. Děti prostě miluju. Taky jsem jako bonusovou zprávu dnešní dne získala od Petry informaci, že můj nastávající potencionální manžel děti taky miluje, taky k nim čichá a prostě jsme si souzeni.
Tak mě teď napadá, že mi Péťa asi krapet zamotala hlavu. Za poslední dva týdny se jméno Jan v různých obdobách na mém blogu vyskytuje častěji než by bylo zdrávo.