Stárnu a zdají se mi pohádky

Už mi z tý knihovny asi definitivně hrabe. Dneska se mi zdálo, jak se na nás valí nekonečné zástupy lidí, vracejí nám knihy, my je nemáme kam dávat a šílíme z toho. A taky se mi zdála pohádka o Jeníčkovi a .... ne, Mařence ne, o Jeníčkovi a ET. A za to může Petra. A taky asi začínám stárnout. Dneska jsem se probudila v 7 hodin ráno, ačkoliv jsem budíka měla až na půl devátou a nemohla jsem zabrat. To se mi ještě nikdy nestalo. Další rok mého života se nezadržitelně chýlí ke konci, to bude tím.

Mimo jiné jsem se rozhodla studovat. Jsem ze školy 3 měsíce a už se mi po ní stýská. A to myslím naprosto vážně, já jsem nadšený studijní typ. Jen teď pevně doufám, že ten obor bude od září otevřen, jeho fungování je podmíněno podáním dostatečného množství přihlášek a už vidím ty lidi, co studovali VOŠ knihovnictví, jak se v euforii a touze po dalším sebevzdělávání ženou do dalšího roku studia za získáním bakalářského titulu. Takže až do konce září budu jako na trní a zbývá mi jen doufat v zázrak.

Nehledejte v tomto článků žádný hlubší ani mělčejší smysl, mám jen chuť si psát a krátím si půlhodinu před odchodem do práce.