Co mi vadí...

Včerejší Uvolněte se, prosím mě přimělo přemýšlet, co mi v životě vadí. Kraus tam svým zvláštním zpovídal paní Olgu Zubovou, jestli žije ekologicky. Docela nevhodně se do ní navážel, proč nechodí na chatu pěšky, ale jezdí autem. Když se ho ona optala, jak jezdí do práce on, odvětil že samozřejmě autem, ale on není ekolog.
A tohle mi vadí. Způsob života po nás potopa. Je mi jedno co po mně zůstane, klidně měsíční krajina, hlavně když se mám dobře a nic mi neschází. Zabilo by lidi třídít odpad? Chodit do práce 15 minut pěšky místo 10ti minutového postávání v koloně, když to mám přes tři ulice? Upadla by někomu ruka, kdyby tu láhev od CocaColy nebo papír od sušenky odnesl do koše místo odhození v lese? Přeci když už tam tu láhev zvládnu donést plnou, není taková zátěž vzít ji zase zpátky, ne?
Vadí mi to neskutečné množství zbytečně produkovaných obalů. Na co musí být kelímek s krémem vložen do papírové krabičky a obalen ještě efektně celofánem? No nanic. Abychom mohli porazit pár tisíc stromů navíc a vyhodit pár milionů za recyklaci toho papíru, když už se někdo obtěžuje tu krabičku vyhodit do kontejneru s papírem. Nebo všudypřítomné igelitky. Kdyby je v obchodech nerozdávali po desítkách zdarma, každý by si rozmyslel, jestli ji fakt pořebuje. Nebral by si na každý nákup novou, nosil by jednu do roztrhání, případně si pořídil nějakou tašku s delší životností, látkovou, síťovku, jutovou...
Ne že bych se chtěla přímo vrátit na stromy, líbí se mi pohodlný život, ale trochu ohledu k přírodě by neškodilo. Teď čtu naprosto fantastickou knížku Děti severských šamanů od Nelly Rasmussenové. Vypráví o životě v severním Norsku, o životě současných kočovných Laponců. Chvílemi mám opravdu chuť stát se kočovným Laponcem. Život je tam tak pohodový, v souladu s přírodou, bez stresů, bez starostí o peníze, o práci, o život... Jejich celoživotní náplní je starost o soby. Sobi jsou středem jejich života a kolem nich se všechno točí. Lidé jsou nenároční, nezhýčkaní a povětšinou šťastní. Nádhera. V našich podmínkách je to samořejmě neuskutečnitelné, nemůžu si na balkoně pěstovat pšenici a v pokoji kravku, abych se sama uživila a vykašlala se na celou společnost, ale představa života v takové velké severské rodině je krásná. Aspoň na chvíli.

A co mi vadí dál? Protivní lidé v metru. Jezdím s ním denně do práce a tolik zamračených tváří nepotkám za celý den jako ráno během té půlhodinky. Kyselé otrávené obličeje stojících lidí, sedící předstírají že spí, aby nemuseli pustit stoletou stařenku sednout, smějící se puberťáci jsou ihned zpraženi pohoršenými pohledy. Není se co divit, narušili protivnou atmosféru SMÍCHEM! Vůbec ze všeho nejlepší je ranní bitva o noviny zdarma. Ty lidi by byli snad schopni podrapat se do krve, jen aby ukořistili výtisk jako první. Včera se tam jeden chlápek rozčilovat, jak hrozně spěchá. No tak když spěchá, tak má spěchat do vagónu a ne se rvát s hloučkem lidí o noviny, ne? Teď v metru testuju usmívací rána. K nápadu mě přivedl jeden článek, který jsem kdysi dávno četla. Jak mají lidé zkusit usmívat se na protijedoucí lidi na eskalátorech, schválně, kolik lidí úsměv oplatí. Je jich jako šafránu, abych pravdu řekla. Ale je příjemné zahlédnout aspoň náznak úsměvu, zachytit letmý úsměv na rtech. Všimli jste si, že lidé se vyhýbají očnímu kontaktu? Každý zírá před sebe takříkajíc doblba, na zem, z okna, na svoje ruce, boty..., ale nikdo se vám nepodívá do očí. Zvláštní, žejo?

A pak mi taky vadí pekárna u nás vedle knihovny. Protože to z ní naprosto úžasně voní :-))) A když sedím v kanceláři a mám otevřené okno, ta fantastická vůně se mi line přímo pod nos. Jenže málokterý kus pečiva tam stojí pod 20 korun, tak si tam svačinky dopřávám víceméně výjimečně. Ačkoliv ještě že tak, jinak bych brzy musela vyměnit šatník a začít nakupovat v XXL velikostech :-)