Budapešťské putování

Protože jsem hned na začátku slíbila, že vám povím něco málo zážitků ze svého života, rozhodla jsem se popsat pro začátek fantastický výlet do Budapešti, na který do smrti nezapomenu. Uskutečnil se loni v létě, s kamarádkou Terezkou, ale vše si pamatuji naprosto živě doteď.

Jak se sluší a patří, začnu pěkně od začátku, tedy na Florenci. Obě rády cestujeme žlutou linkou Student Agency a tak jsme ani tentokrát nevolily jinak. A ani tentokráte nás nezklamala slečna stewardka. Vážně by mě zajímalo, kde oni ty holky berou, na to snad musí mít někou zvláštní planetu vypatlaných blondýnek, nebo mají nějaká speciální školení nebo fakt nevím. Už na nástupišti začala ječet sirénoidním hlasem, že všichni cestující do Budapešti se mají seřadit u ní s jízdenkama (překvapivě, i jízdenku potřebuje?) a zavazadla mají dát do kufru (jupí, konečně jednou nepojedu s krosnou na klíně). Ti co jeli do Budapešti, měli za zavazadla zaplatit 10 Kč, ti co jeli jen do Bratislavy mohli zaplatit oněch 10 Kč také, ale nemuseli, prý jak chtěli. Už vidím Čechy, jak dobrovolně platí za něco, za co nemusí.
V podobném duchu se nesla celá cesta. (Dobré ráno vážení cestující, dovolte, abych vás přivítala na palubě žlutého autobusu společnosti Student Agency. Jméno je Petra a pro dnešní den budu vaší průvodkyní - to vše hlasem typu ječák, který by nepotřeboval ani mikrofon). Dovolte, abych vás seznámila s několika informacemi ... blááá blááá blááá, už to známe s Terezou od A do Zet, byl čas nasadit sluchátka :-)

Ale všechno dobré, dojeli jsme bez újmy na zdraví či životech do Budapešti. Menší komplikace na začátek - autobusy SA nesmí zajíždět na autobusové nádraží, tak nás vysadili v parčíku u Planetária a metro jsme si měli najít sami. Sice to bylo kousíček a všude mají šipky, ale v té jejich hatmatilce aby se čert vyznal, takže jsme musely hned zkraje vytáhnout mapu (malá rada pro cestovatele - je vhodné umístit mapu navrch zavazadla, ne na dno. sice se tak nepomačká, zato budete muset vyházet polovinu věcí do trávy a značně to ztěžuje situaci :-)

Ubytování jsme se rozhodly řešit až na místě, tak než jsme našly metro, pohodlně usazené na trávě jsme porovnaly tipy z internetu a zvítězil hostel myplace - slušná cena, výborná poloha (později se ukázalo, že tak levné to zase nebylo a vzdálenost od metra i centra se na mapě taky zdála menší, ale dobrý :-))
Vyzbrojené mapou, průvodcem a lístkem s názvem hostelu jsme se vydaly na metro. Přirozeně že bez forintů, na nádraží přeci bude směnárna. Chyba lávky, nebyla! Terezka vybrala z bankomatu a s desetitisicovou bankovokou jsme si šly koupit dva lístky na metro :-) I zadařilo se a my se nadšeně vrhly do útrob budapešťského podzemí. Venku bylo totiž asi 36°C a zvyklé z Prahy jsme se těšily, že se trochu zchladíme. Zrada, v budapešťském metru je ještě větší vedro než venku.

I to jsme ale přežily a vyrazily hledat hostel myplace. Když jsme dvakrát prošly ulici a nenašly žádnou ceduli, vytáhly jsme lísteček s přesnou adresou a číslem domu. A přece, u onoho domu byl nad zvonky nalepen lísteček velikosti cca 1x2 cm (nekecám, čestný pionýrský), s mailovou adresou, ale bez označeného zvonku. I daly jsme se do vyzvánění naslepo, někam se dovolat musíme, ne? (Hello, I´m sorry, do you speak English? - No - We are looking for... tůů tůů tůů - Paní zavěsila :-) Asi po deseti minutách postávání a volbě různých číselných kombinací se nám asi zadařilo zazvonit na správný zvonek a po schodech sešel podivný chlápek zanedbaného vzhledu, jestli něco potřebujem. Jo, hledáme hostel myplace - Pojďte za mnou (byl to pan majitel).
Z hostelu se nakonec vyklubal větší byt, který ten chlápek obýval s kamarádem a dvě ložnice pronajímali. Díkybohu měli jednu ložnici volnou celou, tak jsme se mohly ubytovat samostatně (i když, nabízel nám i druhou, větší s více lůžky a tedy levnější, kde bydlel jeden Angličan. O Angličana jsme nestály, tak jsme si radši připlatily:-) Ubytovani bylo vskutku skvostné. Čtyři postele, vypadaly, že pamatují dobu Matyáše Korvína, polštář a deka jak z uprchlického tábora (ale zas nutno dodat, že povlečení bylo čisté a dokonce vyžehlené), na zdech sololitové desky s nějakým avantgardním uměním (snaha neurazit ty patlanice, dítě ze školky by se za ně nemuselo stydět) a celým bytem se linula jakási alternativní hudba jak v obchodě s ezoterickými potřebami.
Ale bylo to super, koneckonců jsme tam trávily jen noc, tudíž nám bylo úplně ukradený, jestli je na zemi peršan nebo parkety a jestli nám nad hlavou svítí lampa z bazaru nebo křišťálový lustr. Já jsem na cestování naprosto nenáročný člověk a je mi úplně jedno, jestli bydlím v horské chatě, penzionu nebo pětihvězdičkovém hotelu. Jediné, na čem mi záleží je vyprané povlečení a relativně čistá koupelna (pokud tedy nejsem pod stanem :-) a to když mám, jsem spokojená kdekoliv.

A v Budapešti jsem tedy byla spokojená nadmíru. Je to tak krásné město. Hrozně mi připomínalo Prahu, rozložení na obou březích řeky, hrad na kopci nad vodou, výhled z hradeb... Obě jsme byly úplně unešené architekturou, je tam jeden nádherný secesní dům vedle druhého a protože Tereza je tak trochu blázen do secese, byla jak v sedmém nebi a fotila doslova každé zábradlí, balkon, mříž nebo kachličku. Mě zas okouzlila neogoticka stavba Parlamentu, ta budova je jak z pohádky a mám ji asi na dvaceti fotkách, z různých úhlů, vzdáleností a v různých denních dobách :-)) Když jsme ho uviděly v celé své kráse poprvé, úplně nás to vzalo (a neřekly sme ani worta...to je německy...to je slovíčko, to se tak u divadla řiká - vsuvka - už je tu moje úchylka, citovat knihy, filmy a hry - toto je konkrétně citace z Hrdého Budžese. Hrdý Budžes je moje srdcovka. Četla jsem knihu, viděla jsem ho asi stokrát v televizi a byla jsem na něm v divadle. Mimo to mám i CD, kde je ten televizní záznam převedený jen do zvukové podoby a taky dvouCD, vydané oficiálně, kde Bára Hrzanová (hraje v té hře hlavní roli osmileté holčičky) namluvila, nebo spíš načetla vybrané kapitoly cele knihy. A moc ráda používám různé citace, jenže kdo to nezná, občas dost divně kouká, takže tak. Konec vysvětlivky, zpět do Budapešti:-)
Prostě jsme si to užily, od rána do večera v ulicích a uličkách.

A taky jsme se byly koupat. Na tom by nebylo nic neobvyklého, v sobotu dosahovala teplota 38°C, ale váže se k tomu jedna zajímavá příhoda, která mě strašila ještě dost dlouho. Chtěly jsme původně do Gellertových lázní (secese, hlavní důvod :-) ale za prvé v takových vedrech by se nám asi moc do termálu lézt nechtělo a navíc to bylo i dost z ruky a poměrně drahé, tak jsme to přehodnotily a vyrazily do normálního bazénu na Markétin ostrov. Je tam celý sportovní komplex a i tzv. olympijský bazén, kde je nekolik krytých i venkovních bazénů. Jen nás docela překvapilo, že tam nemají žádný bazén jen tak na koupáni, jenom plavecké dráhy oddělené těmi pěnovými pásy, takže se moc nedalo jen tak máchat. No, pak jsme vzadu objevily takový menší bazén, kde pásy nebyly, tak jsme tam skočily a máchaly se asi 10 minut, než nás přišel plavčík vyhodit, že tam nesmíme, ať koukáme vypadnout (teda to jsme usoudily z jeho výrazu - spustil na nás tou jejich ungárštinou, mlel jak o o život a Terka ho asi po půl minutě se sladkým úsměvem přerušila slovy - I'm sorry, but we don't understand, do you speak english? A on - No. - a pokračoval si v te maďarské přednášce vesele dál.
Když nás teda vyhodil, šly jsme směrem k tomu plaveckému bazenu a Tereza najednou - Ježíš podivej, mrtvej chlap. Díkybohu než jsem se tam podívala, už ho stačili zakrýt a já viděla jen černou plachtu. No ale byly jsme z toho krapet otřesené, byl pár metrů od nás a kdybychom nebyly v tom menším bazénu vedle, koupaly bychom se ješte před chvílí s ním... V Budapešti je asi 200 koupališť, bazenů a lázní a my si vyberem zrovna ten, kde pár metrů od nás leží mrtvola. Brr, ješte teď mi běhá mráz po zádech, když si na to vzpomenu...
Tak rychle k něčemu veselejšímu. Jenže teď mě nic nenapadá, vidím jen ten pytel a ty plavčíky kolem.
Jo, už vím...
V restauraci: (To zní skoro jako nadpis ze Sprechen Sie Deutsch? - Im Restaurant :-)
Chtěly jsme si dát nejaké typicky maďarské jídlo no a co jiného než guláš, že? Tak jsme si objednaly dva guláše (které mimochodem s naším gulášem nemají téměř nic společného, je to fantastická mňamka), ale k té pointě, prostě jsme měly dva guláše, dvě pití - tudíž celkem čtyři položky a když nám číšník přinesl účet, bylo tam těch položek pět. Trochu jsme nad tím dumaly, bylo to psané maďarsky, takže to nemělo žádné řešení, tak jsme se nakonec zvědavě optaly, co to je, ta pátá položka- a on s ledovým klidem - servis price. Mně to přišlo tak vtipný, že jsem dostala menší záchvat smíchu, tak jsem to tak v sobě dusila a tlemila se na Terezu, tý taky trochu cukaly koutky, no jak odešel, vybuchly jsme smíchem naplno. Fakt jsem se ještě nikde nesetkala s tím, aby si číšník na účet připsal sám dýško. Buď je zahrnuté v ceně, nebo to bývá na zákazníkovi... No my z toho byly uplně mrtvý.
Jojo, jiný kraj, jiný mrav ;-) Proto tak miluju cestování, člověk se pobaví. Fakt, bylo to bezva. Hlavně s tou kamarádkou. Terezka je totiž fakt společník do nepohody. Je to skautka, tudíž ji nic nezaskočí, myslí na všechno a má kouzelný batoh, kam se vejde asi milion věcí a přitom je menší než moje krosnička. Takže když mi bylo vedro, vytáhla vodu ve spreji na osvěžení, když mě štíplo cosi do krku, vytáhla Fenistil, ráno se z batohu vynořil sýr, chleba a pytlíčky s čajem, večer sušenky a sprej na unavené nohy atd atd. No nechápala jsem a čekala, kdy vytáhne toho bílého králíka, kytku z peří, šňůru šátků nebo kdy vyletí holub:-)
A hlavně si na nic nestěžuje, má pořád dobrou náladu, na všem se shodnem nebo se dokážeme bez problémů domluvit... kein Problem, prostě pohoda.

Děkuju Terez, Budapešť byla nezapomenutelná. A jestli se někdo chystáte do Budapešti taky, hlavně si nezapomeňte přibalit taky jednu takovou Terezku :-)