Grrrrr

Některá nařízení mého zaměstnavatele mě dokáží rozčílit až k nepříčetnosti. Co bylo ještě před pár měsíci životně důležité, absolvovali jsme kvůli tomu několik mnohahodinových školení a byli jsme k tomu téměř nuceni, se najednou jeví jako ztráta času a touto činností se nesmíme během pracovní doby zabývat. Co na tom, že čtenářům to máme doporučovat, kudy chodíme. My osobně se tomu můžeme věnovat jen ve svém volném čase. Naštvaná jsem byla až hrůza a odnesli to chudáci kluci, kterým jsem se vztekala u oběda a nenechala je v klidu najíst.
Pak jsem tři hodiny pobíhala městem a snažila se sehnat kozačky, což se jeví jako úkol nadlidský, protože jsou mi všechny velké na délku i šířku. Dětské nechci.
Než se mi podařilo přejít žižkovskou přeplněnou silnici, ujely mi dva autobusy. Když jsem konečně měla šanci silnici přeběhnout, nastoupila jsem do autobusu, který jel úplně jinam.
Prostě BAD DAY. A to jsme se ráno s Pacholíčkem cestou do práce radovali, jaký máme krásný den, vlahý podzimní větřík nám fouká do obličeje, listí šustí pod nohama a sluneční paprsky babího léta nás šimrají na nose.
Tak snad zítra.