Z nočního autobusu

Zážitky z nočních autobusů by vydaly na knihu. Kdybych nebyla obvykle unavená pokročilou hodinou, psala bych si je. Včera jsem však diář na pár poznámek vytáhnout musela:

Obraz první
Sedím na sedadle za řidičem u okýnka, pokud si někdo přisedne, únikový průchod veškerý žádný. Přisedá si poměrně slušně vyhlížející muž středního věku s kufříkem a pouzdrem s nějakým větším smyčcovým nástrojem, viděla bych to na cello.
- Slečno, chcete zahrát?
- Cože??? Tady ne...
Pán mé odpovědi nedbá, vytahuje z kufříku foukací harmoniku a hraje několik stanic.
- Uff, tady je vedro. Slečno, vám neni horko?
Slečna sedí ve svém jarním kabátku schoulená u okna, je jí zima a nechce se jí s tím divným mužem mluvit. Pán postupě odkládá bundu a svetr, triko díkybohu nesvléká.
- Slečno, nevíte, jak dlouho to jede na konečnou?
- Hmm, bohužel, to nevím.
Jasně že vím, ale já tam jedu taky. Nechci, aby jel se mnou a rozhodně mu nechci říci, že tam taky vystupuju. V polovině cesty se mi ho však daří trochu zákeřně setřást.
- Slečno, myslíte, že když tady vystoupím, chytnu ještě poslední metro?
- Hmm, no, je 00.18, poslední metro jede z konečné kolem půlnoci, jo, já myslim, že to stihnete. Zkuste to.
Pán sbírá saky paky a opouští mě. Když se to vezme kolem a kolem, celá trasa je přes půl hodiny, ta šance na stihnutí tam fakt byla. Ale asi bych mu to řekla i o 10 minut později, byl divnej a vážně jsem se ho trochu bála.

Obraz druhý
Na sedadle za mnou sedí dvě mladé ženy, povídají si. Na stejné stanici jako horkokrevný hudebník jedna z nich vystupuje, na zastávce ještě mává druhé. Zavřou se dveře, autobus se rozjíždí, ta uvnitř telefonuje:
- Hele, my jsme si asi vyměnily duše. Mně se teď úplně zdálo, že stojím na té zastávce, mávám ti a ty jsi uvnitř. Teprve za chvíli jsem se vrátila do svýho těla. Zvláštní, viď? Já jsem byla tak překvapená, že jsem ti hned musela zavolat a říct ti to. Tak ahoj, dobrou.