A mám tě, chlapečku

Asi před týdnem se mi před očima najednou vynořil obličej mladého kluka, kterého odněkud znám a nevím, kdo to je. Nevím, co mě k té myšlence přimělo, koukala jsem do zdi a najednou tam byl. Strašil mi v hlavě už několik dní. Věděla jsem jak se jmenuje, kolik mu je zhruba let, jak vypadá. Dokonce i se svou neschopností zapamatovat si obličej bych ho byla schopná popsat policejnímu malíři tak, že by ho vyšvihnul jak na fotce. Černé lesklé vlasy, jemný obličej, hranaté brýle bez obrouček. Milý a slušný, se zvučným hlasem. Ale kdo to je? Odkud ho znám? Je to něčí kamarád? Sourozenec? Znám ho z práce? Ze školy? Ani ťuk...
Z práce ho znám, vážení. Z besedy o pražských pověstech, kterou jsem dělala loni koncem školního roku. No chápete to? Já nejsem schopná zapamatovat si obličej člověka, kterýmu jdu z regálu o pět kroků dál vytáhnout Harryho Pottera, ale najednou si z ničeho nic vybavím tvář kluka, kterýho jsem viděla jednou v životě asi na hodinu a vzpomenu si na jméno i na to, co měl na sobě. A týden jsem schopná tu jeho tvář v myšlenkách udržet, protože mě deptá, že nevím kdo to je.
Tak to třeba se mnou nebude tak strašný. Třeba ty obličeje jednou nacvičím a budu jako úplně normální lidi, kteří rozeznají Simonu Krainovou od Dary Rolins.