Et | Na krásném modrém Dunaji...

...rozkládá se malebné město Vídeň. V samém centru Vídně stojí běloskvoucí budova Albertina, která ve svém nitru ukrývá perly nejvzácnější. V současné době perličky impresionistické a kdo u toho nesměl chybět? Samozřejmě knihovníci.

Vyrazili jsme s Pacholíčkem v pátek ráno. Tak velmi brzy ráno, že byl vlastně skoro ještě čtvrtek. Na nádraží byla strašlivá zima a tak jsem v autobusu i přes Pacholíčkovy protesty, ať to nepiju, že budu potřebovat cestou čurat, nepohrdla nabízeným čajem. Měl pravdu, no. Ale zas jsem se ohřála. Ohřát se v autobusu však nebyl zas takový problém, protože bylo vytopeno snad na třicet stupňů a už po půl hodině mi bylo vedro a pálilo mě v nose i v krku. Pětihodinová cesta byla vskutku příjemná. Protože jsme seděli hned v první brázdě za řidičem, neunikli jsme rozhovorům slečny stewardky s panem řidičem. V paměti mi utkvělo zvláště její líčení, co bude dělat coby důchodkyně. Jeden z hlavních bodů bylo oběhávání supermarketů po namrzlých chodnících a jízda šalinou v dopravní špičce.
V neuvěřitelných 5.15 nás vyklopil sympatický žlutý přetopený autobus na nepřívětivém nevytopeném vídeňském nádraží a my jsme se zoufalstvím v očích zjistitli, že v tuto ranní hodinu ve Vídni ještě není otevřeno vůbec, ale vůbec nic. Po bezcílném bloudění liduprázdým centrem zahaleným do tmy a několika zmatených přesunech metrem mimo centrum a zpět jsme s nadšením zahlédli mladého muže třímajícího cheeseburger a s plamínky v očích se vhrli do nedalekých dveří se žlutým M na červeném pozadí. Ještě nikdy v životě jsem si fastfoodových řetězců tolik necenila. Po jednom capuccinu a jablečné taštičce svět získal barvy, vyšlo slunce, kruhy pod očima ztratily něco málo na své intenzitě a Pacholíček se zase začal usmívat.
Během té jedenapůlhodiny v teple jsem rozhodla, že je třeba jet se podívat do Schönbrunnu. Byla jsem tam několikrát, vždy zcela okouzlena, v zimě však nikdy. Pacholíček si nebyl jist, zda sídlo císařovny Sissi navštívil a tak nebylo o čem diskutovat. Poděkovali jsme v duchu za svou prozřetelnost, která nás dovedla ke koupi třídenní jízdenky a ponořili se opět do útrob spletitých chodeb vídeňského U-Bahnu. Od metra jsme vykročili příjemným parkem, po čtvrt hodině chůze mě popadlo nepříjemné tušení, že jdeme úplně blbě. Ano, šli jsme na druhou stranu. Ale protože byl park milý a sníh nám křupal pod nohama, nic jsme se nevztekali a parčík pojali jako předehru. Schönbrunnské zahrady nezklamaly a ochromily nás svou rozlehlou nádherou hned za branami. Pacholíček vykvikoval, jak je moc rád, že jsme sem jeli a já se uvnitř tetelila radostí, jak jsem to pěkně vymyslela, celá šťastná, že se mu tu líbí. Neodolali jsme a došlo i na focení. Vytáhla jsem svůj roztomilý červený foťáček, i přes pouzdro a stěny batohu celý ledový. Zapnu ho - a nic, černo. Ale ne, to je taková zima, že mi ani nenaskočí? Pomohlo by hejbnutí baterkou, vytažení karty? Otevřu ten správný šuflíček a ejhle, prázdno. ETinka dala ve čtvrtek večer dobít foťák, ale baterku zapomněla v nabíječce!!! Pacholíček se hurónsky rozesmál, smích ho však za chvilenku přešel, když vytáhl svůj foťáček, na kterém blikala červeně poslední čárečka baterky. Měla ale výdrž, protože to utáhla až do neděle. Po peripetiích s focením jsme se vydrapali nahoru na Gloriette, cestou jsme bouřlivě rozprávěli o východoslovenských úchylných pověrách ohledně miminek a nahoře celí zadýchaní opět óchali a áchali nad krásou zahrad, Schönbrunnu, Vidně a vůbec úžasného výhledu, který se nám shora naskýtal. Cestou zpět jsme se u bran míjeli s desítkami a stovkami turistů, kteří teprve přijížděli. Dorazit do Vídně v 5.15 má své kouzlo, turisticky zajímavá místa vidíte i beze všech turistů kolem.
Kolem poledne jsme se přesunuli zpět do centra, prošli si ještě jednou historické centrum a skončili na trzích. Jedna cetka vedle druhé, samé sladkosti, ozdobičky, blbinky. Nic, bez čeho byste nemohli žít.
Ručičky hodin se posunuly na dlouho očekávanou druhou hodinu a my jsme se mohli jít ubytovat. Původně bylo v plánu hodit si na pokoj jen ty stokilové batohy, odskočit si, opláchnout si ruce, ohřát se a vyrazit opět do víru velkoměsta. Než jsem se stačila vrátit z koupelny, Pacholíček spal. Vypadal tak strhaně a unaveně, že jsem neměla to srdce jej budit a rozhodla se mu dopřát odpoledních dvacet. Chvilku jsem si listovala průvodcem, napsala pár smsek, zírala na svoje pruhované ponožky, natírala si ruce krémem a mazala pusu voňavou vazelínkou. Pacholíček pořád spinkal jako nemluvně (až na to, že nemluvňata nepochrupují :-)) Po půlhodině jsem to vzdala, povlíkla si postel a skočila taky do peřin, jen na chvilinku. Chvilinka se protáhla asi na dvě hodiny a narozdíl ode mě do mě Pacholíček po probuzení nehučel, ať už nespím, ale naopak mi s klidem dopřál ještě půlhodinku. Nutno dodat, že nám to oběma jen prospělo :-))
Po šesté jsme vyrazili znovu, oběhli opět vánoční trhy a zajímavé je, že během čtyř hodin získaly mnohé na kouzelné atmosféře. Pravděpodobně k tomu přispěla tma, chumelenice, Kinderpunch pro mě a Weihnachtspunch pro Pacholíčka a dost možná také odpolední spánek a fakt, že na zádech nevlečeme plnou polní. Z trhů jsme se plynule přesunuli na nádraží vyzvednout Pacholíčkova kamaráda, jehož vlak měl, jak už to tak u Českých drah bývá, překvapivě zpoždění. Nesčetněkrát jsme si sehráli scénku ET asi zmrzne, ale dočkali jsme se. Zmrzlí a unavení jsme padli rovnou do postelí.

Sobota se nesla ve znamení kulturním, navštívili jsme onu zmiňovanou velkolepou výstavu impresionistů. Kluky jsem byla donucena zakoupit vstupenku a vysvětlit slečnám nesrovnalosti s lístky placenými přes internet. Nesrovnalosti se ukázaly být bezchybně srovnané, jen my jsme si je nedokázali srovnat v hlavinkách. Od pokladen už byl jen krůček do přeplněných sálů s barevnými skvosty. Ani mě přiliš nepřekvapilo, že tak 85 % návštěvníků tvořili Češi. Je milé vidět, že máme zájem o umění, méně milé už je poslouchat všechny ty "zasvěcené komentáře" našich "odborníků". Skoro stejný čas jako na výstavě samotné jsme pak následně strávili v obchůdku s impresionistickými suvenýry, protože kluci se nemohli rozhodnout, zda mají své blízké natolik rádi, aby jim ty krásné, avšak předražené věci koupili.
Na odpoledne byla v plánu návštěva kavárny. Ne ledajaké, kterékoliv z tisíce kavárniček, ale jedné jediné, konkrétní, hundertwasserovské. Pacholíček snil o kafi v Hundertwasserhaus už dlouho, proč mu jej tedy nedopřát. Po několika zmatených přesunech, oslovování kolemjdoucích a pátrání v paměti můj orientační smysl nezklamal a došli jsme úspěšně k cíli. Pacholíček byl překvapen, že je toto ta kavárna a on měl na mysli jinou... Dosud nevím, kam chtěl původně, avšak ta v Hundertwasserhaus byla moc útulná, horkou čokoládu měli extrémně lahodnou a Sacher se taky tvářil velmi jedle.
Navečer jsem měla sraz s kamarádem z Německa, se kterým jsme v Rakousku společně studovali a tak jsme se s kluky na chvíli trhli. Christian mě vzal na daleko krásnější komornější a menší trhy mimo centrum, zavzpomínali jsme na staré dobré časy v Eisenstadtu, pomluvili expřítelkyni (jeho), probrali citové stavy (obou) a slíbili si, že budeme více v kontaktu (Už to vidím. Ozve se mi obvykle jen když se rozejde se svou slečnou a potřebuje někomu vykecat díru do hlavy :-))
Společně s kluky i Christianem jsme pak ještě jednou, už asi po sto padesáté prvé, prošli další trhy, pánové ochutnali vyhlášené Bratwursty a já se nadšeně vrhla po Pacholíčkových nahřátých rukavicích, protože na podobné laskominy mě neužije. Přesuny mezi trhy jsem využívala ke klouzání po namrzlých chodnících, čímž jsem s nadšením vyvolávala zoufalství a otcovský pohled v Pacholíčkových očích. Vyprovokovala jsem ho však natolik, že byl nejen ochoten jít se  mnou na dětské hřiště, on to dokonce sám navrhl. Už jste se někdy houpali ve zvláštní kulaté houpací síti zavěšené na kovových řetězech v takové zimě, že se vám ruce k řetězům lepí a sníh ze sedátek nejde ani oprášit, jak je přimrzlý? Ne? Tak to zkuste ve Vídni na Karlsplatz, pokud možno tak v devět večer. Už vás tam nebudou otravovat ani žádné děti :-))
Cestou zpět jsem kluky ukecala na karty, Člobrdo nebo nějaké jiné společenské hry, které budou v hostelu mít. Než jsem se vysprchovala, vydržel mi vzhůru už jen Pacholíček, ale oba jsme museli uznat, že taky sotva udržíme oči otevřené a tak jsme si jenom zašli uvařit polívku. Při srkání čínských pokroucených nudliček jsme spřádali plány na léto a ve vzduchu se vznášela možnost navštívit na nějaký prodloužený víkend Paříž. Až Pacholíček ustoupí od svého veskrze dementního nápadu (on moc dobře ví kterého!!! :-), pojedu moc ráda.

Nedělní ráno nás přivítalo kupou sněhu, vzduchem ještě mrazivějším než v sobotu a vykuklo i sluníčko. Mohutná časová rezerva cestou na nádraží způsobila, že jsme na místě byli o hodinu dříve než autobus a tak jsme ještě jednou vyrazili do Prateru. Skoro všechny atrakce byly zavřené a skoro nikdo tam nebyl, ale i tak to bylo docela milé ukrácení dlouhé chvíle. Zbývající půlhodinu jsme podupávali na chodníku, strašně mrzli, dělali závody, kdo se dokáže rychleji vysmrkat a kdo si umí rychleji nasadit rukavice, vzájemně do sebe šili a vůbec dobrou vůli spolu měli. V autobusu jsem Pacholíčka uzemnila asi třemi vrstvami ponožek a bačkůrek, které jsem postupně lovila z batohu a natahovala ve snaze zahřát zmrzlé končetiny. On zas seděl asi polovinu cesty do Brna v mikině, šále a rukavicích. Cestou jsme se nesčetněkrát dohadovali o nějakých pitomostech, které si už nevybavím, všechny situace však končily mým naštavným pohledem z okýnka, doporučením Pacholíčkovi, ať radši spí a moc mě neštve a jeho následným smíchem ale no tak, ET...
ET už však Pacholíčkovy řeči bere s rezervou, takže ji jen tak nějaké rytí nemůže rozhodit :-) Pokud by vám sáhodlouhého povídání bylo málo, můžete si dopřát ještě tematických střípků.

Informace o počasí:
Jak již bylo naznačeno v článku, Vídni vládla krutá zima. Mráz, sníh, vítr, zledovatělé cesty, toho jsme si užili dosyta.

Stravování:
Na první den z vlastních zásob, na další dny porůznu, možná návštěva restauračních zařízení, nechutností na trzích, pekáren a podobně. To byl plán. Z mé strany trochu ztroskotal, protože na cestách obvykle vůbec nemívám hlad, k snídani si dám jednu až dvě housky, oběd nepotřebuju vůbec, později odpoledne zakousnu něco malého ovocného, večer třeba polívku a jsem spokojená. Pacholíček ze mě byl úplně nešťastný, protože ET, ty nic nejíš, ET, sněz něco, ET, dáme si něco na trhu? Jak nemám hlad? Vždyť jsi nic nejedla...

Oblečení:
Protože mě baví Pacholíčkovy šokované pohledy na moje ponožky, sbalila jsem si ty nejšílenější. Troje klasické, každé s jiným vzorem - proužky, puntíky, hvězdičky, jedny šedočervené termopodkolenky s norským vzorem, jedny chlupaté ponožky na spaní v barvě jedovatě růžové s modrými a zelenými maxipuntíky. Navrch pletené pruhaté zelené bačkůrky. Byl v šoku a většinu z nich pochválil vykuleným pohledem a slovy No, moc pěkný, ET po výrazném polknutí. Ty hvězdičkovaný ale fakt ocenil, prý mají něco do sebe. O Pacholíčkově oblečení mám zakázáno mluvit.

Zdravotní stav:
Dal by se shrnout jedním slovem - trosky. Přetopený autobus se na nás obou podepsal, Pacholíčka přepadla rýma, já jsem přišla o hlas. V pátek jsem jen chraptěla, v sobotu jsem skoro nemluvila, od neděle skřehotám. Kašel a rýmu ani nepočítám, obojí mě provází střídavě celou zimu. Teď se to ale všechno krásně sešlo dohromady a Pacholátko mě na nádraží dorazilo - prý až mě přestane bavit práce knihovnice, mohla bych profesionálně vřískat ve strašidelných hradech na poutích. Nutno dodat, že jsem si to hned na chodníku vyzkoušela a šlo mi to báječně.

Cizojazyčnost:
Překvapivě jsem zjistila, že zatímco spisovná německá němčina mi občas činí potíže, vídeňskému dialektu díky erasmáckému studiu rozumím naprosto dokonale. Komunikovat německy mě kluci nutili i v sobotu na výstavě, když jsem sotva řekla Grüss Gott. Byla jsem donucena komunikovat i anglicky, s našimi podivnými spolubydlícími, ale protože jsem při jejich příjezdu byla totálně rozespalá, zmohla jsem se pouze na Hi; Yes, together, we are three; Czech Republic; from Prague a padla zpátky do polštářů.

A dost už. Měla jsem chuť ještě psát a psát, ale koho by to zajímalo? :-) Einfach, es war toll und das reicht. Gute Nacht und schöne Träume.