Na smutné vlně...

Padá na mě splín. Skoro jak loni touhle dobou, jen nebrečím a v krku mi není tak strašně úzko. Jsem tu úplně sama, kolegyně už dávno odešly, v dětském není vůbec nikdo, jen já a tupě hučící počítač. Uklizeno tu mám tak, že by srdce nejednoho pečlivého knihovníka zaplesalo, v každé volné polici vystaveny ty nejhezčí knížky, židličky vzorně zastrkány, časopisy urovnány do úhledných hromádek a stejně... Je mi tu nějak teskno.
Chtěla jsem si popovídat a není s kým. Založit předvánoční tradici. Ani ne nutně vážných rozhovorů, jen tak.
Je 23. prosince a na mě padly vzpomínky. A nejhorší je, že tu není Rybaba. Chtěla bych ten klid, co se dá pít.