Et | Skorojarní

... aneb útržky toho, co mi zrovna jde hlavou

Nějak to tu drhne, asi že pozimní, pozkoušková a předjarní únava. Mám spousta plánů a chutí co dělat, ale ponejvíc zametám, umývám, peru, věším, vařím, utírám...

Máme novou pracovní dobu, která mi zaručuje možnost žít jen ob týden, zbývající období jsem v práci ještě dlouho po slunce západu. Nemůžu už chodit na němčinu ani jiné veselé kratochvilné záležitosti a když se chceme s Milým po práci místo tří stanic tramvají projít, přijdem domů v půl desátý. Zato už ale máme vybraných několik dost hezkých domů v okolí Stromovky, kam se hodláme přestěhovat až knihovníkům pětinásobně zvýší platy. Milý trvá na velké zahradě a dvou koupelnách, já si stojím za pořádnou kuchyní a nehodlám se vzdát myčky. Milý touží po koupelně v námořnických barvách, mé srdce prahne po prádelním koši a sušáku. Oba se těšíme na velkou knihovnu, snídaně na zahradě a místo, kam dáme hry.

Mám hroznou chuť tvořit něco rukama. Koupila jsem si barvičky na textil, v polici mi už delší dobu odpočívá ovčí vlna a plstící jehličky a když jsem viděla Fazoliny naušnice, začaly mi doma dost chybět. Potřebovala bych vyzkoušet smaltování a taky bych fakt hodně chtěla umět šít. O tom, že jsem chtěla už před rokem zkusit organzový kytičky a ještě jsem se k nim nedostala raději ani nemluvím.

Odhlásila jsem se z březnové zkoušky a zdá se mi, že svět je nějaký hezký a světlejší. Tu únorovou ze Základů informační vědy (proč všechno na UISKu má v názvu informační a pořád vlastně nechápu, o čem jsou???) jsem nějakým zázrakem udělala na dvojku, zachránila mě seminárka. Ta, co jsem ji psala asi tři týdny, už jsem ji nenáviděla a po každém napsaném odstavci jsem kontrolovala, jak jsem se přiblížila k zadanému počtu znaků.

O víkendu jsme s knihovníky opožděně oslavili Vánoce, pouštěli si koledy a do listů fíkusu vypálili svíčkama černý kolečka. Stydíme se. Dostala jsem mimo jiné lékárničku pro plyšáky, leporelo o perníkové chaloupce a knihu o neposedném vrabci Čimčovi z r. 1940 i s podpisem autora. Mí knihovníci mi rozumější.

Znovuobjevili jsme kavárnu s nejlepšíma slanýma i sladkýma koláčema v Praze, kde pouštěj Těšínské nebe, je tam klid, nekouří se a čaj dostanete buď v pořádném hrnku nebo rovnou ve velké konvi se svíčkou pod dnem. Fakt nemám ráda ty podniky, kde vám na sáček čaje přinesou div ne štamprle s vodou do dvou třetin. To šetřej na vodě nebo proč? Abych si ty čaje objednala tři? Nemám ráda silný čaj, do kavárny s pidihrnečkama už podruhé nejdu. Máte to taky tak? Jo ale zpět k té dobré - Café Kafíčko najdete nedaleko Karlova mostu z té Malostranské části, v ulici Míšeňská. Webové stránky nemají, zato o něm na internetu najdete jen to nejlepší. V kavárně se nekouří a pro děti tam mají kouteček s knížkami, stavebnicemi a plyšáky, přebalovací pulty jak na dámských toaletách, tak prý i na pánských. Až tam půjdete, nevynechejte luxusní špenátový koláč nebo úchvatný švestkový koláč anebo lahodně lahodný jablečný štrůdl.

V knihovně je dneska tak příšernej kravál, že se mi asi rozskočí hlava. Začala k nám chodit rodina - resp. pouze děti té rodiny - je jich zatím pět, jsou hrozně zvláštního vzezření, mají naprosto neobyčejné rysy obličeje i slovní projev. Jsou neuvěřitelně hluční, děti tu hrají na honěnou a zhruba 8letá holčička tu právě vytřela celé dětské oddělení svým cca 5letým bratrem. Měl černou bundu i kalhoty. Jak vypadal poté jsem se raději nedívala.

Venku je ultrajarní počasí, chci se procházet kolem Vltavy a dýchat ten říční vzduch. Včera jsme šli večer kolem Stromovky a to vlhko a teplo už bylo hrozně moc cítit.

Až budete chtít koupit maso a pobavit se, doporučuju řeznictví v Bílé labuti dole proti Lidlu. Mladý řezník má takové hlášky, že si klidně koupíte dvě ovarový kolena a slepici, ač vůbec nevíte co s nima (dvě paní přede mnou). Mě přesvědčoval, že z jednoho kuřecího řízečku se vůbec nenajím a že když jsem taková hubeňounká, chtělo by to aspon kilíčko. No jen se slečno podívejte, jaký sou krásný, úplně na číničku dělaný, nebo vogrilovat. A pani ochutnejte tu sekanou, tu dělám podle receptu po pradědovi. Takovou nikde nekoupíte, to vám zaručuju. A víte vy vůbec, kolik ve Švýcarsku stojí bůček? No, nevíte. Tak máte nejvyšší čas zastavit se v tom řeznictví, pan řezník vám to poví a budete tak rádi, že v Čechách ušetříte, že si ho koupíte aspoň dvě kila.